KSČM

(16.1.2010) Rozhovor vyšel v únoru 2009 v deníku Haló noviny

Rozhovor Haló novin se Martou Bayerovou, senátorkou (KSČM)

Antikomunisté si pletou bič sami na sebe

Přešla jste ze sněmovny do Senátu.

Jaký největší rozdíl jste po přestupu zaznamenala?

Jednání v Senátu je klidnější a slušnější než ve sněmovně. Nemusím poslouchat invektivy pana Ratha nebo pana Julínka. Nemáme zde sice všichni stejné názory, ale jeden respektujeme druhého. Na druhou stranu, stále jsem nezměnila názor, že Senát je instituce, která by vůbec nemusela existovat. Zákony, které opravíme, se stejně vracejí zpět do sněmovny, a ani se neprobírají všechny zákony, které sněmovna schválí. Je pravda, že Senát by mohl sehrát svou roli třeba v případě, kdyby prezident rozpustil sněmovnu. To je asi hlavní ústavní význam Senátu. Ale je jasné, že když už Senát existuje, je důležité, aby tam komunisté měli zástupce.

Mluvíte o slušnosti, ale v Senátu přece sedí ti největší antikomunističtí bijci. Jak s nimi vycházíte?

Zbyl už jen jeden, pan Štětina. Mně nedělá problém se s takovými lidmi utkat. Když se jim totiž nevyhýbáte a opravdu jim odpovíte, ukáže se rychle, že nemají argumenty. Je dobré těmto lidem připomínat, že bojují proti tomu, z čeho sami vzešli. To jsem udělala i při volebním klání v mém senátním obvodě. Můj hlavní konkurent také mával fanglí antikomunismu a přitom byl z komunistické rodiny. Tak jsem mu to připomněla. U pana Štětiny to není jiné, jak asi víte. Ale já jsem člověk bez nenávisti a bez předsudků. Možná vás překvapím, ale zrovna pro Štětinův návrh, aby se Velký pátek velikonoční stal státním svátkem, jsem zvedla ruku. Proč ne? Když souběžně neútočí na 1. máj a Mezinárodní den žen, nebudu vytahovat šavli jen proto, že s konkrétním návrhem přichází ten, kdo mne chce zakázat.

K tomu zakázání si v Senátu dokonce zřídili speciální komisi. Máme se jí bát?

Ať nás zakážou. Já se na to těším. V ten moment, kdy by se jim to povedlo, by si na sebe upletli bič. Protože lidé za námi stojí. My na takovém zviditelnění nemůžeme tratit.

Sněmovna schválila Lisabonskou smlouvu. Nyní přijde do Senátu. Jaký výsledek očekáváte?

V Senátu se po volbách změnily poměry, už zde není 41 členů ODS, přesto když se projednával radar, bylo vidět, že pravice má převahu. U Lisabonské smlouvy se hlasy počítají trochu jinak, ODS je sama v této otázce rozpolcená, proto je opravdu těžko odhadnout výsledek jednání. Možná to dopadne jako ve sněmovně. Myslím ale, že problém Lisabonské smlouvy je jiný. Mám pocit, že lidé ve většině nevědí, co to vlastně je, jaký to má obsah. Mají dnes v krizi samozřejmě jiné starosti, jde jim o existenci, o práci, nemůžeme jim to vyčítat. Ale kvůli tomu se stalo z Lisabonské smlouvy takové podivné politikum. My, komunisté, dobře víme, že jsme v Evropě a že je třeba tuto společnou Evropu nějak uspořádat. Při projednávání zkrátka chceme bez hysterie zrekapitulovat, co je na Lisabonské smlouvě pozitivní, a s čím máme naopak problém. Pro nás je tím největším problémem ohrožení Benešových dekretů. Z toho máme strach a proto nemůžeme pro smlouvu zvednout ruku. Což neznamená, že bychom chtěli EU rozpouštět jako část ODS.

Zmínila jste hlasování o radaru v Senátu. Tam jste si jako senátorka prvně vyzkoušela, jaké je to prohrát v zásadní otázce.

Ano, prohráli jsme, ale možná, že ne definitivně. Bez ohledu na osud smlouvy ve sněmovně pořád věřím, že plán na vybudování základny nakonec stáhne sama americká strana. Doufám v to. Nedávno jsem viděla v televizi dokument o jakémsi velkém radaru a bylo o něm řečeno, že z něho nakonec bylo největší odposlouchávací zařízení na světě. I proto bych se takového potenciálně víceúčelového zařízení na našem území nerada dočkala. Krom toho jsem si osvojila heslo Michaela Kocába, které jsem si zapamatovala z počátku 90. let: Noha cizího vojáka na území suverénního státu nepatří...

Co se vám za krátkou dobu, co v Senátu působíte, podařilo? Z čeho máte radost?

Myslím, že se mi podařilo zrealizovat můj velký plán: více propojit práci Senátu a sněmovny, zlepšit komunikaci mezi těmi dvěma institucemi. Co se týče naší strany, tak jsem denně ve styku s naším poslaneckým klubem. Mám pocit, že to předtím takhle nefungovalo. Mám dokonce společného asistenta s poslankyní Miluškou Vostrou, a to Zdeňka Levého, který za minimum peněz odvádí perfektní práci, a hlavně se celý ten model společného asistenta pro poslance i senátora ukázal jako velice efektivní a užitečný. A je tu ještě jedna věc, ze které mám ohromnou radost: Na 3-4. března se podařilo naplánovat historicky první společné výjezdní zasedání poslaneckého a senátního výboru. Sněmovní Výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj a senátní Výbor pro životní prostředí a územní plánování se sejde v Lipnici. A to si myslím, že je dobrá cesta.

O co chcete usilovat dál?

Můj asistent Bohumír Molnár vypracoval návrh zákona o úpravě jednacího řádu v Senátu, abychom mohli mít jako komunisté klub. Mám slíbenou podporu od sociálních demokratů i od lidovců, tak uvidíme, jak to dopadne. Myslím, že se ukáže, jak to s tou demokracii opravdu je. Protože já jsem třeba ve sněmovně zvedla ruku pro to, aby zelení mohli mít klub i ve třech lidech. Mrzelo by mě, kdyby jen proto, že jsme komunisté, nám bylo zabráněno mít tříčlenný klub v osmdesátičlenném Senátu, když zelení mají tříčlenný klub ve dvousetčlenné sněmovně. V současné chvíli jsme znevýhodněni, protože nemůžeme mít přednostní vystoupení, nemůžeme požádat o přestávku na jednání klubu apod.

V Senátu jste zasedla ve Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Co vás čeká v nejbližší době tam?

Petice OKD byty . Musím říci, že je to velice problematická záležitost, o jejíž osud se bojím. Je to jeden z těch sociálnědemokratických průšvihů. Tam byla chybně uzavřena smlouva. Ty byty se neměly vůbec privatizovat. Bohužel, smlouva tu je. Petici podepsalo více než 13 000 občanů, takže my za ně budeme samozřejmě bojovat, uspořádáme veřejné slyšení v Senátu, vezmu to v březnu na senátní výbor. Řešíme to, ale situace není pro lidi rozehrána dobře.

20. února 2009, Jan STERN