KSČM

(25.9.2010) Stalo se na 23. schůzi Senátu dne 22.9.2010

Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové. Dovoluji si navázat na slova pana senátora Dienstbiera, protože citát historika Petra Zídka jsem si nachystala, že vám rovněž řeknu. To už se stalo, děkuji za to. Kdo jste sledovali Lidové noviny, četli jste článek historika a novináře Petra Zídka, který se právě věnoval tomuto zákonu. Autor určitě není komunista, ale jako historik se specializuje na padesátá léta. V článku upozorňuje i na skutečnost, že nikdo dosud neví, kolik politických procesů bylo v padesátých letech vykonstruovaných a v kolika šlo skutečně o protikomunistickou činnost.

Já z jedné strany chápu motivy představitelů tohoto zákona a zcela je respektuji. Věřím, že autoři byli vedeni dobrými úmysly a uznávám, že se jedná o velmi složitý zákon, a to nejen právně, ale i ideologicky, politicky a lidsky. A tak se ve svém vystoupení omezím pouze na dvě podle mého názoru zásadní otázky.

Tedy zaprvé k samotné filosofii zákona. Zákon chápe protikomunistický odboj a odpor poměrně široce a zahrnuje do něj jejich nejrůznější možné formy. Od těch násilných, až po nenásilné. Za dobu nesvobody chápe období od 25. února 1948 až do 17. listopadu 1989. To je jasný rámec vyznačující protikomunistický odboj a má to svoji logiku.

V § 3. však zákon určuje, kdo je, ale hlavně kdo není účastníkem protikomunistického odboje. A rámec vymezující tento odboj se výhradně zužuje. Již nejde o to, jaké činy byly v jakém období a s jakým cílem konány, ale kdo je konal. Protikomunistický odboj se zužuje na protikomunistický odboj jen v některých. Tím se ale popírá první věta preambule tohoto zákona, která zní, cituji: „Parlament ČR, jsa veden vůlí vyjádřit úctu a vděčnost ženám a mužům, kteří v období komunistické totality se s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie.“ Konec citátu.

Chápu snahu předkladatelů ocenit členy Konfederace politických vězňů ČR za jejich protikomunistický odboj. To ale objektivně nelze v rámci zákona o protikomunistickém odboji jako takovém. Těch, kteří byli zapojeni do tohoto odboje, bylo přece daleko více, včetně tak zvaných exkomunistů a dalších, kteří však z něj jsou projednávaným zákonem vyňati. Má-li tedy být zachována jednotná filosofie tohoto zákona, pak nechť je stávající návrh označen jako zákon o protikomunistickém odboji členů Konfederace politických vězňů ČR, případně již v názvu jinak zúžen. Má-li to ale být zákon o protikomunistickém odboji jako takovém, pak nechť je vrácen k přepracování zejména v § 3.

Tím se dostávám k druhé poznámce, a to k významné roli Ústavu pro studium totalitních režimů při aplikaci tohoto zákona. Bude to právě tento Ústav, který bude vydávat souhlasné stanovisko, bez nějž nebude moci ministerstvo obrany vydávat osvědčení účastníka protikomunistického odboje. Role Ústavu je v tomto smyslu rozhodující a nenahraditelná. Bude muset, často zřejmě velmi složitě, ověřovat, zda příslušná osoba skutečně prováděla odboj, zda skutečně vstupovala do určitých orgánů s cílem jim škodit a tak podobně.

Problém ale vidím v tom, že ani Ústavu a ani Archivu plnění takového úkolu ze zákona zřejmě nepřísluší. Domnívám se proto, že by projednávaný zákon protikomunistickém odboji měl provést změny i v zákoně č. 181/2007 Sb. O Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek. Měl by tam být tento úkol Ústavu jasně zformulován, včetně způsobu jeho plnění a určení útvaru, který má úkol splnit.

Závěrem tedy navrhuji, jestliže neprojde návrh mého kolegy Balína a pana kolegy Dienstbiera na zamítnutí, aby návrh zákona byl vrácen výboru pro vzdělání, vědu, kulturu, lidská práva a petice k dalšímu projednání, a to zejména z pohledu mých výše uvedených připomínek. A navíc, je-li to možné, a v tom si nejsem úplně jistá, aby ho projednal i ústavně-právní výbor.

Děkuji vám za pozornost.

Dle opraveného stenozáznamu