KSČM

Sešli jsme se 75 let ode dne, kdy Hitlerovo nacistické Německo okupovalo Československo. Bianko šek „liberálních“ mocností mu dal už hanebný mnichovský diktát. Okupovaná Paříž - a  Londýn, masakrovaný nálety – následovaly už napřesrok.    

Nejsou to tragické lekce, které odvál čas. Kapitalismus nemá humánní recept ani na svou dnešní systémovou krizi. Žene svět do existenčních dramat a humanitárních kalamit. Těží z nich jeho zálohy z řad extrémní pravice, jež dosud stíhala prohibice. Chátra, pyšná na fašistický rodokmen, se dere znovu i do evropských parlamentů.

Tím beztrestněji se ostouzí památka hrdinů, kteří nacismu zlomili vaz. Hanobit  pomníky těch, kdo hnali bestii zpátky až od Stalingradu -  a urážet jejich oběti jako „dvojče“ fašismu – dokáže jen beznadějně zmrzačená „morálka“. Zvlášť trpí-li zároveň procesí, oslavující divize SS a jejich komplice.     

Stopou, jíž Hitler napadal a masakroval národy, však duní znovu i zbraně. Útoky na Jugoslávii v roce 1999 a Afghánistán roku 2001, na Irák v roce 2003 i Libyi roku 20121 se oděly do stejně prolhaného alibi, jako nacistické agrese. „Demokracie“, exportovaná brutální silou, však vyváží jen zločiny proti lidskosti, obludnou devastaci a prozření z mrákot „amerického snu“.

Novou manýrou imperiální hegemonie jsou „války cizíma rukama“. Kdekoli „páté kolony“ ne a ne vyhrát volby ani za kufry, plné „sponzorských“ USD a EUR, nastupují „operace pod falešnou vlajkou“. Sarin, vraždící na předměstí Damašku – a  odstřelovači ze střech Kyjeva a Caracasu – jsou reprízou   provokací, jimiž Hitler „zdůvodnil“ II. světovou válku.

Prvou kořistí těchto „špinavých triků“ bylo Československo. Oč méně se nacistické Německo tajilo, že je chce vymazat z politické mapy – a jeho „pátá kolona“ vraždila bezbranné civilisty i uniformovanou státní moc – tím větší „starost“ měly i „demokratické“ vlády a média o „utlačovanou německou menšinu“, vystavenou prý „diskriminaci“ a „etnickým čistkám“. Praha, napadaná tak i svými západními spojenci, posedlými, tak jako Hitler, vidinou sprovodit ze světa „bolševismus“, čelila nacistickému vyděračství jen defenzivními kompromisy, předem odsouzenými k porážce. Past, do níž žene suverénní státy dnešní politika násilné „změny režimu“, se od té ze 30. let liší jen dobovými kulisami. Cílem je, tak jako před 75 lety, snaha ovládnout zdroje energie, trhy, „životní prostor“ a sféry vlivu.  

„Appeasement“ nebyl jen zbabělým oportunismem. Zvrhlá mezaliance „liberálů“ (a dokonce i „reformistické levice“) s pravicí fašistického zrna obléhá znovu i Evropu. „Teroristická internacionála“, kterou si vypiplala CIA, byla už předvojem čečenské fronty proti Rusku a popravy svrchované Jugoslávie. V krvavém puči v Kyjevě, řízeném z metropolí NATO, spojila síly s neonacistickou lůzou.   

Tím živější je jiné memento 30. let: značná část „pokrokových sil“ se z obav, aby je „lepší společnost“ nezatratila jako příliš „radikální“, stavěla fašismu na odpor jen v „jistých mezích“. Nad jeho oběťmi truchlila, přímé podpoře toho, co fašismus mohlo zastavit včas, se však úzkostlivě vyhýbala. Jeho nejrozhodnější odpůrce tak vydávala napospas přesilovce, v níž Goebbelsovým orchestrům přizvukovali i samozvaní „mluvčí mezinárodní společenství“.

Právě to vážně oslabuje i hráz, jíž třeba čelit dnešnímu teroru na export – teď hlavně v Sýrii, Venezuele i na Ukrajině, odmítající se podvolit holportu „šokové terapie“ a Banderových dědiců. Když USA a jejich spojenci „brání“ ukrajinskou ústavu poté, co v Kyjevě nastolili svůj loutkový režim, je to exhibice cynického pokrytectví.   

Demokratické mezinárodní právo se zrodilo až na troskách Hitlerovy „třetí říše“. Tím rozhodnější obranu vyžaduje proti všemu, co žene mračna 30. let nad dnešní Evropu. Výlučným arbitrem mezinárodních sporů je Organizace spojených národů. Její Charta zavazuje „vystříhat se hrozby silou nebo použití síly“ všechny státy bez jediné výjimky. Svévolné „humanitární intervence“ USA, NATO a EU boří samy základy bezpečnostní architektury, a tím i mezinárodního práva. NATO, největší válečná mašinérie imperialismu, se, po všech zločinech napáchaných za 65 let své existence, snaží nahradit systém OSN zvůlí své arogance moci. 

Její agrese plení i životy a zdraví armád, vysílaných do útoku. Hrůzy válek, jež končí pravým opakem slíbených cílů, mění i jejich pohled na dnešní dění. Tím širší je pole možné spolupráce s těmi, komu se ukládá naplnění imperiální agendy. Rozvíjet její slibné výhonky je jednou z našich priorit.  

Porazit politiku, která svět zavlekla do nejkrutější ze všech válek, se podařilo až na jejích hrobech a rozvalinách. Nic z toho, co jí vyklízelo pole, se podruhé už opakovat nesmí! Vyžaduje to i ještě ofenzívnější boj proti „přepisování“ a falzifikaci dějin minulého století – a tím spíš kořenů, průběhu a politických výsledků II. světové války!

Válka je spásou jen pro kapitál, neschopný zvládnout krizi, kterou zavinil. Vyřeší ji jen reálná demokracie, vládnoucí i plodům lidským mozků a rukou!  

Tentokrát už pokrok musí tragédii předejít!

15. března 2014 v Praze, dějišti I. kongresu partyzánů za mír v dubnu 1949, jenž vyústil založením Světové rady míru