Kontakty

Gymnázium Dr. Karla Polesného

Znojmo

 

e-mail:

bayerovi@gmail.com

Bayerová KSČMSenátVystoupení v Senátu

Vystoupení v Senátu

Moje vystoupení v Senátu k Výroční zprávě Ústavu pro studium totalitních režimů

(21.12.2009) 14. schůze Senátu (prosinec 2009)

Kopie stenozáznamu:

 

Senátorka Marta Bayerová: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové. K předložené zprávě si dovolím tři poznámky. První vás možná překvapí. Musím se sice přiznat, že jsem si dovedla představit efektivnější a objektivnější způsob bádání naší minulosti, než umožňuje vznik Ústavu pro studium totalitních režimů. Zdálo se mi, a tak je to dosud, že tato úloha měla připadnout skutečně akademické instituci, a ne instituci vzešlé z lůna policejních a zpravodajských služeb. Ale když už se tak stalo, očekávala jsem a očekávám od Ústavu pro studium totalitních režimů, že nám jako výsledky své badatelské činnosti představí badatelské výstupy objasňující skutečně závažné problémy naší minulosti.

Jak vlastně ten mechanismus moci fungoval, tomu velel, kdo nesl konkrétní zodpovědnost za konkrétní porušování zákonů apod. I já mám zájem na objektivním poznání naší nedávné historie. Padni komu padni. Opravdu je to tak.

S tím souvisí i moje druhá poznámka. Týká se hodnověrnosti svazků spolupracovníků Státní bezpečnosti. Zatím se mi zdá, že pro pracovníky ústavu něco jako důkazy pravdy existují současné skutečnosti. Ale což to není tak, že většinu mediálních sporů vyhrávají ti, kteří podávají žalobu na ochranu osobnosti a tvrdí, že spolupracovníky StB nikdy nebyli. Naposledy např. herec Kanyza, předtím herečka Bohdalová a mnoho dalších. Má již ústav zpracovanou nějakou seriózní studii na téma věrohodnosti svazků spolupracovníků StB? Jestliže ano, pak k jakým závěrům došla? Jestliže ne, jak vůbec může ústav s těmito svazky pracovat?

Na straně 93 projednávané Výroční zprávy se uvádí, že proti ústavu bylo v roce 2008 vedeno… (Pohyb senátorů v Jednacím sále.) Já bych si počkala, až si pan kolega sedne.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Prosil bych o klid, splníme přání paní senátorky, prosím.

Senátorka Marta Bayerová: Je vedeno 47 soudních sporů na ochranu osobnosti. Předpokládám, že jde právě o výše uvedené případy osob údajných spolupracovníků StB. Ve zprávě však chybí, jak tyto spory probíhají, zda v nich byly vyneseny vůbec nějaké rozsudky a jaké. Řekla bych, že právě výsledky těchto sporů jsou jedním z rozhodujících kritérií smysluplnosti a efektivnosti práce ústavu. Protože pokud bude ústav tyto spory většinou prohrávat, tak nejen že neplní řádně svoji funkci, ale navíc se tím dopouští mimořádně závažné protispolečenské činnosti. Vystavuje totiž mnoho našich spoluobčanů do mimořádně složitých životních situací.

Dovolte mi v této souvislosti jeden modelový příklad. Na konci sedmdesátých let chtěli rodiče navštívit svoji dceru, která žila v emigraci. Nebyli schopni získat povolení, a tak požádali manžela své neteře, který pracoval u StB, aby jim pomohl. On to zařídil. Zařídil to tak, že otce zaregistroval jako spolupracovníka a zajistil jim několik výjezdů za dcerou. Příslušný pracovník StB získal asi odměnu, zřejmě ano, za nového agenta a klid v rodině. Příslušné zprávy si psal sám, uváděl v nich informace obecně známé, případně získané od jiných spolupracovníků. Pak byl svazek nalezen v archivu ústavu.

Výše uvedený příklad uvádím jako modelový. Ale znám ho od svých přátel, kterým skutečně důvěřuji a vím, že jejich vyprávění je pravdivé. Není to však podstatné. Je možné, že takové podobné případy další existovaly. Jestliže je to možné, tak jakou hodnotu mají příslušné svazky StB? A jaké důsledky může mít jejich využívání vůči lidem, kteří v nich sice byli z různých důvodů evidováni, ale nikdy s StB nespolupracovali. Tohle jsme chtěli vědět?

A třetí poznámka se týká dokumentačních a vzdělávacích projektů ústavu. Projednávaná zpráva uvádí jejich počty a já uznávám, že kvantita je úctyhodná. Jenom aby opravdu bylo dobře, kdybychom věděli, jaký dopad na posluchače tyto akce mají. Obávám se, že bychom byli zklamáni. Raději to řeknu opět příběhem.

Když se koukal 14letý vnuk mé kamarádky na nějaký film pro pamětníky, zeptal se jí, zda skutečně v padesátých letech pomáhali lidé v době dovolené i stavět třeba školu. Jestli to vůbec bylo možné. Kamarádka mu přisvědčila, že možné to bylo, prostě že je to pravda. Načež vnuk pravil, že na besedě ve škole jim říkali, že v padesátých letech byly tenkrát jen politické procesy a koncentrační tábory. A to nám tedy lhali? - zeptal se jí. Co mu měla kamarádka odpovědět? Zkrátka si nejsem jistá, že Ústav pro studium totalitních režimů přináší naší společnosti to - nekruťte nad tím hlavou - co jsme od podobné instituce očekávali. Možná je to ale jenom můj subjektivní názor a pocit, jiným to samozřejmě vyhovuje. Proto se při této zprávě zdržím.

Děkuji za pozornost.

© KSČM 2003 - 2014. Všechna práva vyhrazena