KSČM

Pracovní skupina II

Ekonomika, finance, daně, životní prostředí a energie

odpovídá: pracovní skupina Krize eurozóny

14. června 2011

Cesta z krize

1. Výchozí situace

Krize eurozóny není jen krizí státních financí jednotlivých členských států, nýbrž i krizí měnové unie a celého projektu evropské integrace. Po mnohaleté historii spolupráce přichází dokonce obavy z rozpadu EU. Štvavé výroky některých médií na adresu „líných jižanů“ odvádějí pozornost od strůjců a „profitérů“ z krize a umožňují úspornými balíčky a sociálními škrty „vyvlastnění“ většiny obyvatelstva v Evropě. To vše je umocněno stále silnějšími nacionalistickými náladami v mnoha členských zemích. Pravicově populistické a neofašistické strany dosahují antievropskými a xenofobními výroky vysokou míru úspěšnosti ve volbách. Politicky i ekonomicky absolutně nesmyslný požadavek, aby Řecko laskavě z eurozóny vystoupilo, je smutnou předzvěstí pravděpodobného vývoje.

Evropská unie přispěla k položení základů této krize a od jejího vypuknutí ji ruku v ruce s Mezinárodním měnovým fondem a Evropskou centrální bankou ještě výrazně posílila. Úkolem politické strany Die LINKE je vyjádřit nahlas oprávněnou zlost a bezmocnost vůči neoliberální politice EU, která pracuje na zničení solidarity, a obrátit tuto zlobu proti strůjcům a „profitérům“ z krize. Podcenit tuto zlost by znamenalo pohřbít Evropu. Nacionalizmus a desintegrace však nejsou řešením. Není to tak, že bychom potřebovali méně evropské integrace, ale potřebujeme jinou. Chceme Evropskou unii, která už nebude jen pouhou hračkou v rukou finančních trhů, ale takovou, která by dala jasnou demokratickou a politickou odpověď na otázky globalizace. Chceme EU, kterou nebudou řídit koncerny a finanční lobby, ale zájmy široké veřejnosti. Evropskou unii, která staví na solidaritě a ne na konkurenci a přehlížení. EU se společnou hospodářskou a sociální politikou, která bude ctít minimální sociální a ekologické standardy. Rozhodnutí je tedy jasné. Buď bude Evropa sociální, nebo ztroskotá. Proto potřebujeme pro demokratickou, sociální a pokojnou Evropou nový začátek!

1.1 Příčiny krize: špatná politika minulosti

Krize eurozóny není náhodná. Nevyvolala ji ani globální finanční krize, ani nedostatečná disciplína rozpočtů jednotlivých členských států. Příčiny musíme hledat ve špatné konstrukci Evropské měnové unie (EMU).

Konkurence mezi státy je jedním z hlavních řídících motivů Evropské unie. Při zakládání měnové unie byla tato filozofie jednoduše převzata. Místo toho, aby se všichni dohodli na klíčových tématech společného měnového prostoru, jako je vývoj mezd nebo hospodářská a sociální politika, vede smluvně zakotvený konkurenční tlak k hotovému závodu v cenovém podbízení. Platí to pro daňové systémy stejně jako pro mzdové náklady a sociální standardy. Něco takového však nemůže ve společném měnovém prostoru dlouhodobě fungovat.

Minimální míra koordinace ztroskotala především v důsledku tlaku z Německa. Spolkové vlády Německa razily nejpozději od poloviny 90 let represivní sociální politiku a represivní politiku zaměstnanosti. Přitom se červeno-zelená koalice se svojí Agendou 2010, sociální podporou Hartz IV a vytěsněním nízkopříjmových skupin chovala obzvlášť agresivně. Důsledkem toho bylo, že došlo v této zemi na rozdíl od ostatních zemí Euroregionu od počátku Evropské měnové unie k poklesu reálných mezd. Z pohledu EU jako projektu založeného na konkurenci států je to pro Německo jednoznačně konkurenční výhoda. Ve skutečnosti je ale tento enormní přebytek německého exportu pro všechny nevýhodný, ovšem kromě německých vývozců, bankovních institutů a jejich akcionářů. Pracující populace v Německu, důchodci i bezpříjmové skupiny si museli utahovat opasky. Naše partnerské evropské země ztratily podíly na trhu i pracovní místa. Musely se stále víc a víc zadlužovat v zahraničí, aby byly schopny financovat svůj přebytek dovozu. Tato zahraniční zadluženost se odehrávala výhradně v soukromém sektoru. Zahraniční banky, podniky a soukromé osoby (např. stavebníci rodinných domů) se čím dál víc zadlužovaly u německých věřitelů. V posledních pěti letech dosáhlo Německo téměř 600 miliard Euro přebytku platební bilance oproti ostatním zemím EU. Německý boom vývozu a narůstající hory dluhů v Řecku, Portugalsku a ostatních zemích EU jsou dvě strany jedné mince.

Evropská měnová unie přispěla k hospodářské desintegraci v Evropě a vedla by i bez globální finanční krize dříve nebo později ke krachu. Finanční krize tento proces evropské desintegrace „jen“ masivně urychlila, protože krize výrazně zhoršila rozpočtovou situaci téměř všech zemí eurozóny. V některých zemích, a to především v Německu a Irsku, vedla špatná bankovní regulace a kontrola k tomu, že banky byly zachraňovány na úkor daňových poplatníků. Celková zadluženost v EU se zvýšila od roku 2008 ze 7,8 na více než 10 biliónů Euro, míra stavu zadluženosti EU se vyhoupla z necelých 60% (2007) na více než 80%. Země jako Řecko sice neprošly žádnou srovnatelnou bankovní krizí jako Německo, nicméně byly již před krizí pod silným finančním tlakem a jejich situace se v důsledku hospodářské krize ještě více zhoršila. Stejné banky a stejní investoři, kteří se právě zachránili díky daňovým poplatníkům, začali hned potom uzavírat na finančním trhu sázky na bankrot jednotlivých zemí eurozóny a zvyšovat nepředstavitelným způsobem úroky např. z řeckých a portugalských státních půjček. Od té doby se otevřeně diskutuje o státní dluhové krizi, nicméně hlubší kritika se většinou nezveřejňuje.

Samozřejmě se chyb nedopustilo jen Německo. Nelze např. akceptovat skutečnost, že Řecko předložilo Evropské komisi chybné údaje o stavu svého státního rozpočtu. Také bezohledná daňová politika Irska s minimální daní z příjmu právnických osob je nepřípustná. Tato politika podpořila vedle snížení německé daně z příjmu právnických osob i celoevropský daňový dumping, což způsobilo již dávno před krizí vykrvácení veřejných rozpočtů v celé Evropě. Zatímco Řecko a Irsko za to tvrdě pykají a pociťují v plné míře dopady ze stran finančních trhů a neoliberálních programů Mezinárodního měnového fondu a Evropské komise, nenese Německo za svoji agresivní vývozní politiku a politiku mzdového dumpingu sebemenší důsledky.

Místo toho si nyní spolková vláda dovoluje vnucovat celé Evropě své „německé recepty na úspěch“, jako zpomalování zadluženosti, flexibilizaci mezd nebo důchodový věk 67 let a doslova ji tím kolonizuje.

1.2 Krizový management Spolkové vlády ztroskotal

1.2.1. Úsporné programy zhoršují dluhovou krizi

Spolková kancléřka Angela Merkelová řekla 5. května 2010 ve Spolkovém sněmu:

„Dohoda počítá se zásadními opatřeními. (..) Měla by zvýšit konkurenceschopnost Řecka, aby bylo schopno snížit zadluženost vlastními silami. Jen tak je možné získat opět důvěru kapitálových trhů. (..) Bez Německa by se bývalo nepodařilo zapojit Mezinárodní měnový fond. Nikdy by se nám také nepodařilo dosáhnout řeckého programu, který obsahuje nezbytné vlastní aktivity, pokud by bylo Německo poskytlo hned zpočátku finanční pomoc bez dostačujícího zvážení, tak jak to mnozí požadovali.“

Řecko bylo první zemí, která musela před rokem požádat o finanční pomoc. Již na příkladu Řecka je tedy vidět, že záchranné kruhy jsou z olova a táhnou dotčené země ještě více ke dnu. Žádost byla odůvodněna rychle rostoucími úroky z řeckých státních půjček na kapitálových trzích. U 10letých státních dluhopisů stouply úroky na více než osm procent. „Pomocné úvěry“ se vysoce zadluženému Řecku neposkytovaly co nejlevněji, ale s výrazným navýšením úroků. Tyto nesolidární úrokové podmínky zbytečně zatěžují řecký státní rozpočet ve výši několika miliard a podkopávají snahy o ukončení dluhové krize.

Nejhorší jsou ale pro Řecko programy na krácení výdajů spojené s „pomocnými úvěry“. Především spolková vláda trvala na uplatňování tvrdých opatření pro konsolidaci státního rozpočtu. Opatření obsahují výrazné zvýšení spotřebitelské daně, krácení mezd v sektoru veřejných služeb, krácení důchodů, krácení veřejných investic. Celkový objem je gigantický. Svými 30 miliardami Euro se rovná 13 % řeckého hrubého domácího produktu. Převedeno na německé poměry by se jednalo o 300 miliard Euro, což by odpovídalo celému rozpočtu Spolkové Republiky Německo.

Úsporná opatření se dotkla celého řeckého obyvatelstva, především ale postihla skupiny obyvatel s nízkými příjmy. Utrpěla tím kupní síla a Řecko se dostalo do hluboké recese. Ekonomika v roce 2010 reálně poklesla o 4,5 procenta a podle odhadů Mezinárodního měnového fondu poklesne v letošním roce o další 3 procenta. Míra nezaměstnanosti stoupla během jednoho roku z 11 na více než 15 % a 65.000 podniků v tomto období zkrachovalo.

V důsledku nižší ekonomické výkonnosti zůstaly i daňové příjmy hluboko pod očekáváním, dluhy dále rostou a míra zadluženosti, kterou nelze zastavit, přesáhne v letošním roce rekordních 150%. Úrokové sazby 10letých řeckých státních půjček nejsou dnes už na 8 procentech, jako v době podání žádosti o pomocný úvěr před rokem, nýbrž činí více než 12 %. Konsolidační plán, který preferovala německá vláda, tedy nevyšel. Řecko tedy nebude schopné se od roku 2012 financovat na kapitálových trzích převážně samostatně, tak jak se plánovalo.

V zájmu získání nových potřebných „pomocných úvěrů“ prohlásil nedávno sociálnědemokratický ministerský předseda Papandreou, že se v letech 2012 až 2015 musí ušetřit další 23 miliard Euro. Je záhadou, proč by další zostření nevydařené politiky mělo vést najednou k úspěchu. Pouze změna politiky může vést k řešení finanční krize a zadluženosti dotčených zemí.

Portugalsku hrozí stejný osud, jaký má Řecko. Obdrží „pomocné úvěry“ ve výši 78 miliard Euro a na oplátku se zaváže k úspoře 23 miliard Euro v rámci úsporných programů. Tato částka je v poměru k hrubému domácímu produktu stejně vysoká jako v případě Řecka.

1.2.2. Soukromý kapitálový sektor profituje z vynuceného prodeje rodinného stříbra

Jako další protislužbu za poskytnutou „pomoc“ jsou dotčené země nuceny prodávat ve velké míře státní majetek. Jelikož úsporné programy selhaly, je v současné době tlak na Řecko v této oblasti stále větší a větší. Během 3 let musí tento stát získat privatizacemi 50 miliard Euro. Prodávat se mají např. přístavy, letiště a podniky, hlavě z oblasti energetiky a oblasti veřejné zprávy a sociálních služeb. Prodej majetku pod časovým tlakem vede samozřejmě ke snížení cen. Vlastníci kapitálu a koncerny budou mít tak možnost zmocnit se klíčových oblastí řeckého hospodářství za směšně nízké ceny. Odbourávání pracovních míst a následné navýšení cen oligopolními trhy slibují velký zisk. Řecké odborové organizace se proti privatizacím brání plným právem.

1.2.3. Ochranný štít je airbagem pro finanční branži

Po pomoci, která byla poskytnuta Řecku ve výši přes 110 miliard Euro, byl instalován záchranný mechanismus členských zemí EU, EU a Mezinárodního měnového fondu s částkou více než 750 miliard Euro. Tento záchranný mechanismus měl vést k uklidnění kapitálových trhů. To se však nepodařilo. Mezitím požádalo po Irsku o finanční pomoc také Portugalsko. Krize eurozóny se stává krizí trvalou. Od roku 2013 je proto naplánován permanentní Evropský stabilizační mechanismus (ESM). Mezinárodní měnový fond přispívá dalšími 250 miliardami. Euro. Aby bylo možné poskytnout efektivně úvěr v celkovém objemu 500 miliard, musí členské státy EU doložit garance na celkovou výši 620 miliard Euro. Dalších 80 miliard Euro musí být vloženo přímo jako základní kapitál v několika splátkách. Tím má být dosaženo hodnocení „AAA“ (nejvyšší možný rating) soukromých ratingových agentur, které umožní výhodné financování na kapitálových trzích. Německý podíl činí 21,7 miliard Euro u základního kapitálu a 168,3 miliard Euro u záruk. Přestože jsou náklady na refinancování poměrně nízké, budou úvěry ohroženým zemím poskytovány i nadále s vyšší úrokovou sazbou.

Záchranné balíčky pro Řecko, Irsko a Portugalsko jsou zároveň záchrannými balíčky pro banky a pojišťovny. Německé banky z toho také silně profitují. S částkou více 100 miliard Euro jsou po britských institucích druhým největším věřitelem Irska. Podle údajů Banky pro mezinárodní platby bylo z objemu pohledávek za řeckými dlužníky koncem září roku 2010 170 miliard USD u zahraničních bank. Zhruba čtvrtina z toho je u německých bank, což je po Francii druhý největší zahraniční podíl.

U mnoha věřitelů starých dluhů lze předpokládat, že své půjčky Řecku nebo Portugalsku neposkytli se spekulativním záměrem. Mnozí současní dlužníci ale vstoupili do hry až v době krize a vsadili na spekulační zisky. Podle údajů Banky pro mezinárodní platby rozšířil německý bankovní sektor v součtu ještě v minulém roce své aktivity o oblasti poskytování státních půjček Řecku, Španělsku, Portugalsku a Irsku. Tedy v  době, kdy bylo již jasné, že jsou tyto investice velmi riskantní. Všechny banky, ať už z Německa nebo z jiných zemí eurozóny, financovaly tyto úvěry z levných peněz Evropské centrální banky, protože mohly i nadále používat tyto půjčky k zajištění půjček od centrální banky.

Oddalování skutečně nosného řešení eurokrize znamená, že jak u států, tak u Evropské centrální banky bude narůstat objem vysoce riskantních půjček, kde hrozí nebezpečí nesplácení. Obyvatelstvo tak bude nuceno přebírat odpovědnost místo bank či jiných věřitelů.

Německé instituce tak podstupují v poměru k vlastnímu kapitálu příliš velké risiko. Jen tak je možné hovořit o výnosnosti vlastního kapitálu mezi 20 až 25 procenty, jak uvádí jako cíl Deutsche Bank.

Proto označil Simon Johnson, bývalý hlavní ekonom Měnového fondu, šéfa Deutsche ­Bank Josefa Ackermanna právem za "jednoho z nejnebezpečnějších bankéřů světa“. Vzhledem k vysokým rizikům v rozvahách bank narůstá i nebezpečí, že by se banky mohly dostat do situace, která by ohrožovala jejich existenci - každopádně pokud jim potom nepomůže stát. A tak vzniká prostor pro vydírání. Protože jsou banky vzhledem k možnému dominovému efektu vnímány většinou jako podléhající systémům, musí se i nadále chránit obrannými mechanismy před potenciálními ztrátami. Tento nátlak na daňové poplatníky ze strany finanční branže musí skončit.

2. Alternativy strany DIE LINKE

2.1. Konec úsporným programům – Investiční program pro státy v krizi

Nápravné programy, ke kterým se musí ve smyslu protislužby zavazovat země, které potřebují pomoc a požádaly o úvěr, ženou tyto státy do chudoby a recese. Dotčené členské země jsou nuceny praktikovat brutální politiku krácení – škrty v sociální oblasti, privatizace, zásahy do veřejných služeb, omezování práv zaměstnanců a základních sociálních práv. Tyto programy přivolávají hospodářskou a sociální katastrofu v Evropě. Strana DIE LINKE je na straně stávkujících v Řecku a Portugalsku. Konec úsporným programům a škrtům!

Zaměstnanecká politika v zemích EU již nesmí stavět lidi proti sobě. Místo údajných „záchranných balíčků“ pro nadměrně zadlužené státy požadujeme výrazné navýšení pomoci pro regiony se slabou strukturou. Jako okamžité opatření pro řešení krize doporučujeme investiční program v rámci celé EU ve výši 2 % hrubého domácího produktu členských států EU, který by znamenal především pomoc pro posílení ekonomiky států nacházejících se v krizi.

2.2. Postavit financování veřejných investic na nové základy

Globální finanční krize snad všem jasně ukázala, že finanční trhy podléhají často ve velké míře chybným odhadům a svými náladami způsobují pravý opak toho, co je spolehlivost a jistota plánování. Je proto nezbytně nutné uchránit státní finance před diktátem a náladami finančních trhů. Na to ale potřebují státy nové nástroje financování. Dále je nutné stanovit postup pro řešení nadměrného zadlužení států.

2.2.1 Evropská banka pro veřejné půjčky

Jako nástroj státního financování, které by bylo nákladově příznivé a nezávislé na finančních trzích, by musely země eurozóny založit „Evropskou banku pro veřejné půjčky“ (EuBöA)¹ Tato banka by stejně jako obchodní banky vystupovala vůči Evropské centrální bance jako přímý obchodní partner tak, že by proti poskytnutí státních půjček obdržela čerstvé peníze od ECB. Tyto výhodně zúročené peníze Evropské centrální banky by poskytovala přímo, tzn. s vyhnutím se sektoru obchodních bank, veřejnému sektoru. Veřejný sektor by měl tak možnost získat finanční prostředky za stejných podmínek jako obchodní banky. Evropská banka pro veřejné půjčky je důležitým krokem v zájmu osvobození státních financí od kapitálových trhů. Umožňuje prosazovat odpuštění pohledávek ze stran soukromých věřitelů a bank vůči nadměrně zadluženým státům, aniž by potom mohl kapitálový trh následně dotčenou zemi potrestat zablokováním úvěrů. Zároveň bude účinně omezeno spekulování se státními cennými papíry. Taková banka je absolutně v souladu s právem EU a proto nevyžaduje žádné zdlouhavé smluvní úpravy. V případě takového řešení nehrozí ani nebezpečí inflace, protože zůstává i nadále v kompetenci ECB nastolit v případě potřeby restriktivnější finanční politiku (zvýšení úroků, kvantitativní a kvalitativní omezení, apod.).

2.2.2. Europůjčky

Vedle založení Evropské banky pro veřejné půjčky (EuBöA) by se do budoucna měly státy eurozóny postavit solidárně proti svévoli kapitálových trhů tím, že budou nabízet europůjčky, za které ponesou společně odpovědnost. Těmito „eurobondy“ si státy eurozóny vypomůžou navzájem svojí bonitou a zabrání spekulativním útokům finančních trhů na jednotlivé země eurozóny. V součtu to prospěje všem zemím eurozóny, protože to snižuje pravděpodobnost vzniku krize a její náklady a posílí Euro jako měnu. Společné eurobondy vyžadují samozřejmě systém makroekonomické koordinace a kontrolu eurozóny, aby výhody eurobondu nevyužívaly některé státy mimo stanovená pravidla.

2.2.3. Transparentní systém oddlužení nadměrně zadlužených států

Eurobondy a Evropská banka pro veřejné půjčky přinesou výrazné zmírnění problému zadluženosti zemí eurozóny. Nelze ale vyloučit, že i zbývající dluh může být v jednotlivých případech větší ekonomickou zátěží, než jakou je daný stát schopen unést. Pro takové případy je nutné mít nastavené insolvenční řízení pro nadměrně zadlužené státy, aby se dala jejich zadluženost snížit. Protože takové řízení vyžaduje prominutí pohledávek od věřitelů, bude asi jen s vysokými náklady možné se po oddlužení opět refinancovat na soukromém kapitálovém trhu. Platí to pro oddlužený stát, ale v případě měnové unie i pro sousední státy, resp. státy ve stejné situaci. Úspěšné oddlužení tedy předpokládá, že eurobondy a Evropská banka pro veřejné půjčky budou jak během oddlužení, tak i po něm, k dispozici pro státní financování nezávislé resp. méně závislé na trhu. Jinak by mohly zvýšené úroky, které musí země eurozóny zaplatit po oddlužení za nové státní půjčky na kapitálovém trhu, generovat celkově vyšší náklady, než jakou úlevu přineslo oddlužení té či oné země.

¹ Veškerá podobnost se skutečnými řeckými ostrovy je zcela náhodná a nebyla záměrná.

Hlavní zásadou při manipulaci se státními dluhy musí být zajištění sociálních práv obyvatelstva. Strana DIE LINKE požaduje, aby měly politické a sociální závazky státu vůči svému obyvatelstvu přednost před pohledávkami věřitelů. Navrhujeme, aby se země EU zavázaly, že budou v případě státních problémů zadluženosti postupovat podle modelu férového a transparentního arbitrážního řízení. Přičemž jak strana dlužníka, tak strana věřitelů postaví stejný počet soudců (např. každá strana jednoho nebo dva) a tito se potom dohodnou na dalším dodatečném soudci. Tento nestranný smírčí soud rozhodne většinou hlasů o tom, od kterých pohledávek musí věřitelé z důvodu nedostatečné legitimity, nebo z důvodů nedostatečné ekonomické síly dlužníka upustit nebo akceptovat určité krácení. Do tohoto řízení budou zapojeni všichni věřitelé a bude zohledněna jejich politická odpovědnost za vznik krize a zadluženosti a jejich ekonomická síla. Podstatnou součástí tohoto řízení je zjištění skutečného stavu dluhů. Smírčí soud posuzuje v rámci veřejného jednání díky aktivní podpoře obyvatelstva, zda nenesou věřitelé např. v důsledku úvěrů poskytnutých za neseriózních podmínek nebo na základě spekulativního chování při investičních transakcích jistou odpovědnost za vzniklou situaci zadluženosti.

2.3. Ať platí strůjci krize a „profitéři“

Finanční krize a ohromné částky, které byly vynaloženy na záchranu bank a na podporu konjunktury v Evropě, způsobily značné zatížení státních financí. Strana DIE LINKE nechce, aby byla veřejnost zatěžována dalšími riziky a ztrátami, ale bojuje za to, aby všichni strůjci krize a ti, kteří z ní profitují, nesli důsledky a platili. Myslíme tím jednak velké finanční koncerny jako Deutsche Bank, která vykazuje opět rekordní zisky, poté co si odložila svá toxická aktiva u jiných bank a nakonec i u státu. K těm, kteří profitují, počítáme ale i bohaté a super bohaté lidi, jejichž majetek se v posledních 15 letech neskutečně navýšil, protože coby akcionáři nebo investoři profitovali z obchodů velkých bank a koncernů.

2.3.1. Spoluúčast finanční branže

Finanční sektor se musí podílet dvojím způsobem na nákladech finanční krize. Jednak musí banky, pojišťovny a fondy zaplatit zpátky ty peníze, které jim byly během krize poskytnuty daňovými poplatníky na podporu tohoto sektoru. Na druhé straně se musí finančníci zříct části svých pohledávek za zadluženými státy.

V důsledku zachraňování bank vznikly i Německu od roku 2008 další veřejné dluhy, což způsobilo především převedení toxických aktiv do různých tzv. „špatných bank“ (Bad Banks). I kdyby se podařilo přeměnit část těchto papírů opět na peníze, je jasné, že většině zůstanou na krku miliardové náklady vzniklé během krize.

Strana DIE LINKE vyzývá spolkovou vládu, aby předložila Spolkovému sněmu návrh zákona s cílem nahradit dosavadní téměř zanedbatelné bankovní poplatky jinými účinnějšími. Tato bankovní daň má přispět k tomu, aby ti, kdo krizi způsobili, nesli i její náklady. Musí být vyměřena tak, aby ji velké finanční ústavy a ti, kteří mají na kontě spekulativní obchody, výrazně pocítily a naopak ty instituce, které se na vzniku krize nepodílely, byly uchráněny. Aby se podařilo pokrýt náklady krize, je nutné získat ročně minimálně 10 miliard Euro. Pro porovnání - jen Deutsche Bank chce v letošním roce generovat zisk ve výši 10 miliard Euro.

Vedle toho se musí banky, pojišťovny a fondy smířit v roli věřitelů a investorů s určitými ztrátami. V insolvenčním řízení by se měly tyto ztráty řídit podle míry spoluviny s tím, že postihne především ty finanční magnáty, kteří podstupovali neodpovědná rizika a/nebo se chtěli dalšími spekulativními finančními produkty na krizi ještě více obohatit (např. nekrytým pojištěním výpadku splátek úvěru – CDS).

2.3.2. Daň z finančních transakcí

Aby se zabránilo tomu, že finanční koncerny budou i nadále vydělávat na spekulacích s cennými papíry, surovinami, měnami apod. a že to pro ně bude jakýsi zlatý důl, požaduje strana DIE LINKE zavedení daně za finanční transakce. Tato daň by měla být zavedena s minimální sazbou 0,5 % v celé EU nebo alespoň v koalici dobrovolníků. Příjmy z této daně by sloužily k boji proti chudobě v rozvojových zemích a na ekologické projekty. Tato daň by tedy přispívala jednak ke globálnímu přerozdělení a k ochraně životního prostředí a klimatu, a na druhé straně by zvyšovala stabilitu finančních trhů tím, že učiní krátkodobé a pro ekonomiku bezcenné spekulace nevýnosnými.

2.3.3. Jednorázové celoevropské odvody pro milionáře a multimilionáře

Za posledních třináct let se finanční majetek evropských milionářů a multimilionářů zdvojnásobil na téměř 10 biliónů amerických dolarů v roce 2010. Za stejné období se zdvojnásobila i státní zadluženost celé EU, která v letošním roce překročí hranici 10 biliónů Euro. Strana DIE LINKE je toho názoru, že je nezbytně nutná jednorázová celoevropská daň z majetku, aby se tak mohla překonat krize státních financí v Evropě a aby se vysoce zadluženým zemím, jako je např. Řecko umožnilo férové oddlužení. Protože se takové odříznutí netýká jen soukromých věřitelů, ale zatížilo by i veřejné pokladny (přes odpisy Evropské centrální banky, rekapitalizaci bank apod.) je nutná daň/odvod z majetku, aby se břímě dluhů v Evropě nejen přerozdělilo, ale aby se skutečně i zmenšilo. Stejně tak nezbytné je i výrazné snížení požadavků vlastníků majetku, aby konečně splaskly cenové bubliny aktiv a my jsme z jedné krize plné spekulativních obchodů nespadli hned do další.

2.4. Finanční trhy na řetěz a banky zestátnit

Nezbytně nutná jsou dále opatření pro regulaci finančních trhů.

V první řadě se musí zakázat nástroje podporující spekulativní obchody. Týká se to především fiktivních prodejů cenných papírů a nekrytého pojištění proti výpadku splátek úvěru (CDS). Toto pojištění se ukázalo jako oblíbený nástroj pro spekulování s insolvencí státu a krizi velmi zostřovalo. V zásadě by finanční instrumenty měly mít výslovné povolení od kontrolního úřadu TÜV (technická inspekce) pro finance a měly by být uvolněny do oběhu až po řádné kontrole a vyhodnocení. Tato změna důkazního břemene znamená drastické odvrácení se od dosavadní politiky stylu laissez-faire. Dále musí být zakázán doposud převážně nekontrolovaný a neprůhledný mimoburzovní obchod s cennými papíry (obchod OTC).

Hráči finančního trhu by neměli své pohledávky jednoduše jen převádět na cenné papíry a přehrávat je jako horkou bramboru na někoho dalšího. V zájmu řádného řízení rizik by měly být převody pro emitující institut v budoucnu spojeny se spoluúčastí ve výši minimálně 20 % převáděného objemu. Bankám se musí zakázat obchodování s cennými papíry na vlastní pěst, tzn. na vlastní účet, a s penězi, které levně poskytla centrální banka. Snižuje se tím relevance systému.

Dlouhá léta byly státní půjčky považovány obecně za spolehlivé. V rozporu s tím se najednou staly jednotlivé státy během krize kandidáty na bankrot. Ratingové agentury tento vývoj trhu neodhadly a snaží se reagovat až dodatečně. Nemají žádnou pravomoc ani zmocnění, aby na adresu té či oné země otočily palec směrem dolů. Jednak se musí zabránit tomu, aby dostaly soukromé ratingy díky zákonným předpisům oficiální charakter, a na druhé straně se ale musí jako protipól ke třem velkým americkým ratingovým agenturám vytvořit veřejná evropská ratingová agentura.